Co přinesl červenec 2017_Jak to viděla Zdenka_2. kapitola

The World Games 2017

Sotva jsem si stačila vydechnout po po všech stránkách náročném cestování Estonskem, Lotyšskem, Litvou a Polskem, už bylo na čase se připravit na cestu do Wroclawi. Nečekala mě cesta na běžné orienťáky, ale na olympiádu, i když neolympijských sportů. Teoretickou přípravu jsem zahájila již doma, otevřela stránku WG a pročítala sporty a disciplíny. To, že se jezdí na kanoi v bazénu a přitom se hraje s míčem, jsem již znala jako sport, ale že lze získat medaile ve sportu, ve kterém plavete s jednou ploutví jako mořská panna nebo zachraňujete figurínu ze dna bazénu, to bylo pro mě překvapením.

Další novotou byla organizace této světové akce. Chceš-li se zúčastnit jako divák, musíš si zakoupit lístek do arény. Pro jistotu jsem si vstupenky koupila předem přes internet a udělala dobře, neb pak byly velké fronty, ba dokonce lístky byly vyprodány! Jak je to možné? Polští vyznavači OB tu byli ve velkém zastoupení, také nejrůznější bafuňáři a oficiální hosté. Českých fanoušků bylo spíše málo, ale když se k nim přidali i Češi z řad pořadatelů a českého o-týmu, tak nás nakonec slyšet a vidět bylo. Jánošíkovi a já jsme navíc důsledně dbali na viditelné umístění vlajek, aby je čeští kameramani měli v záběru.

Na WG jsem cestovala s kolegy z klubu KUO, kteří jako jediní byli přihlášeni na doprovodné závody tzv. O-Games. Wroclaw nás přivítala nevlídně, že pršelo, to je slabé slovo. Naštěstí ráno před závodem už byly kostky v uličkách oschlé a jen kaluže a šedá obloha připomínaly včerejší liják. Sprintová aréna byla postavena na náměstí Nowy Targ a kontroly rozmístěny až do historické části, např. na Rynek a před radnici. Vstup do arény (byla předtím také použita pro sportovní lezení) byl možný jen branou přes důslednou kontrolu. Problém byl s tyčkami na vlajku, ty vypadaly nebezpečně, musela jsem je zkrátit na maximálně 1 metr. Fanoušci Jánošíkovi, s bytelnou dřevěnou tyčí a s velkou vlajkou, neprošli, vlajka nakonec byla umístěna ke sběrce. V aréně bylo vše, start, cíl, průběh, obrazovky, ale jak máte povzbuzovat závodníky, když se nedostanete ke koridoru? Dopadlo to tak, že můj klobouk s vlaječkou přesvědčil službu u VIP vchodu, abych mohla projít, když jsem chtěla na trať nebo ke sběrce. Fandili jsme, jak se dalo, nedopadlo to, Vojta neměl svůj den. Já osobně jsem si pak v závěru přála, aby vítězství zůstalo výbornému běžci Belgičanovi Yannicku Michielsovi, ale bohužel mu chyběly 2 sekundy na vítězného Švéda.

Odpoledne jsme absolvovali 1. etapu O-games v Bialem Blotu. Název sídla neodpovídá situaci v lese, bylo to spíše bloto zelené. Závod bych přirovnala k našemu oblastnímu závodu, ovšem bez kafíčka a piva, zato s pořádnými poháry a diplomy. Já jsem si to v kategorii Open A (the longest, the most difficult) náležitě užila, výsledný čas odpovídal charakteristice kategorie.

Koupaliště v Trzebnici – Zdroj jako arena pro krátkou trať WG i O-Games, bylo dobrou volbou. Opět zde byl umístěn start, průběh i cíl. Tentokrát bylo nejvýhodnější sedět na tribuně a divák měl vše potřebné v hledáčku. Závod začaly ženy, Terka Jánošíková vybíhala do lesa s číslem 11, tajně jsme doufali, že by to mohla být předzvěst umístění. No, nebyla, ale Terka si alespoň v průběhu závodu užila nějakou tu slávu, maje průběžně výborné mezičasy. Pak začala opět předstartovní nervozita (myslím, že nejen moje), blížil se start mužů. Honzu Petrželu jsem poctivě sledovala na obrazovce, abych si prohlédla trať, fandili jsme mu na průběhu i do cíle. Zde se mimochodem o doběhnuvší závodníky starala naše dvojice dobrovolnic, Novotná – Zatloukalová (již obohacena o zkušenosti z nedávného MS v Estonsku). Když běžel Vojta, mělo to obvyklý průběh… mezičasy nijak závratné, ale slibné. Drama závodu fundovaně podpořili hlasatelé, kteří podle záludnosti tratě a mezičasů předvídali možný vývoj a výkony závodníků. Situace se vyvinula tak, že když Vojta probíhal arénou, byl průběžně druhý, za ním ještě čtyři závodníci, někteří již bez šance na přední místa. To zase budou nervy… raději jsem si šla stoupnout do cíle, abych se nemusela dívat na obrazovku. Hlášení však nešlo uniknout, a taky nebylo proč. Tentokrát to dopadlo! Členové týmu Vojtu ještě povzbudili cestou ze sběrky a bylo jasné, že medaile bude. Pak už si Vojta užíval své chvíle slávy, přijímal gratulace od členů týmu a českých funkcionářů. My, obyčejní čeští příznivci, jsme mu udělali několikrát oslavnou vlnu, když přicházel na stupně. Kreace se pod vedením p. uč. Tomise Novotného tak povedla, že koukali i dva švýcarští hoši, kteří s ním na stupně vystupovali. Pak měl Vojtěch příjemnou povinnost se věnovat médiím, rozhovor pro IOF dělal poněkud navlhlý, neboť kamarádi z týmu ho hodili za odměnu do bazénu.

Tož, pěkné to bylo, právě deset let od získání zlata na JMS, konečně pro Vojtěcha medaile z individuálního závodu v dospělých.

Odpolední etapa O-Games proběhla ve stejném lese, o kterém nutno říci, že se dost podobal českému. Nástrahou pro závodníky byla pouze trať natočená na malém prostoru, hodně se křížila. Nejlepší na celé etapě však bylo, že jsme mohli využít koupaliště se všemi atrakcemi. Prostě pohoda.

Český olympijský houseboat ukotvený v centru Wroclawi jsme plánovali navštívit tak jako tak, a to jsme netušili, že k tomu bude taková dobrá příležitost. Nakonec se nás sešlo dost, fanoušci a čeští pořadatelé WG, využili jsme nabídky a řádně českým mokem oslavili medaili. U vedlejšího stolu se sešlo vedení našeho svazu se zástupci IOF a ČOV, na rozdíl od nás schůzovali vážně, například o MS, které čeká Česko v roce 2021.

Závod sprintových štafet si vybral to nejhnusnější počasí, v podobě mrholení a deště. Uzavřeni v aréně, v parku s vodotrysky, se nebylo kam schovat, na řadu přišly pláštěnky a deštníky. Po prvním úseku Denisy to vypadalo ne zrovna medailově, ale pak už se pořadí naší štafety zlepšovalo. Alespoň to tak hlásil komentátor, pro déšť a velkou vzdálenost jsem na obrazovku moc neviděla. Slušně se dařilo polské štafetě, což hlasatel radostně komentoval. Na třetí Vojtův úsek vybíhali ještě Poláci před námi, ale náš sprintový specialista předběhl pět štafet a rázem posunul vybíhající Terku do hry o velkou bednu. Ze závěrečného finiše jsem mezi deštníky jen viděla, jak naše nejmladší závodnice předbíhá polskou závodnici, dobíhá na sedmé příčce, ale Norové jsou diskvalifikováni, a nakonec je z toho výborné šesté místo (které se na rozdíl od MS na WG bohužel nevyhlašuje). Konec dobrý, všechno dobré, dokonce přestalo i pršet. Následuje vyhlášení, oficiální focení, selfíčka orienťáckých příznivců se svými vzory, mediální rozhovory etc. Teď už jen napsat zprávy, hodnocení, zveřejnit fotky a je to.

Není však konec pro závodníky O-Games, čeká nás sprint. Pokusíme se napodobit naše „předběžce“ a bojovat stejně srdnatě jako oni, když už rychlostí se s nimi srovnávat nemůžeme. Závod se běžel na menším prostoru než štafety (neběželi jsme v zoo), což v mém případě znamenalo, že jsem čtyřikrát přebíhala přes stejný mostek, naposledy jsem si raději zvolila jiný postup. Ale závod to byl pěkný, stejně jako závěrečné vyhlášení. Poctivě byly vyhlášeny a oceněny všechny kategorie, obzvláště děti. K mému překvapení i kategorie Open A, ve které jsem se jaksi umístila na třetím místě (viz foto,) a tak se i já můžu doma pochlubit bronzovou medailí 🙂

 

 

Print Friendly, PDF & Email