Dlouhý závod – dlouhé čekání na dlouhý článek.
Takže co říci závěrem? Snad jen, že čas se měří až v cíli, zabloudit se dá i na značené trati a že tenkrát opravdu končím s běháním (do příštího ročníku určitě).
Víto, to bylo tak …
Jesenická stovka, neboli dálkový běžecký závod vedoucí přes celý hlavní hřeben Jeseníků se startem a cílem v Šumperku, je dnes již v podstatě česká, ale buďme skromnější je to jesenická, anebo ještě lépe – šumperská – ultratrailová legenda. Za loňský rok jsem měl na J100 jisté nevyřízené účty, že bych se z vlastního závodu kvalifikoval na MČR ve sprintu letos také nehrozilo, takže i letos jsem se v jedné slabší chvilce přihlásil a jen co skončilo pořádání jistého lyžařského závodu bez sněhu, začal s pokusy o přípravu. Až budete mít někdy čas a chuť, vřele doporučuji navštívit díry u Hanušovic šumperského okresu jako jsou Hynčice pod Sušinou, Habartice, Vojtíškov, Vysoká, Potůčník, Podlesí, Štědrákova Lhota a spousta dalších báječných polozapomenutých míst. Dojmy z těchto dlouhých laufů – na rozdíl od dalšího běhání – byly celkem dobré, tedy až na zaškrábání v krku a náznak rýmičky ve čtvrtek před závodem, což ale byla spíš předstartovní nervozita, takže do závodu jsem šel s dobrým pocitem a cílem zlepšit loňský čas a zabojovat o co nejlepší umístění (rozuměj vyhrát co nejhodnotnější poukázku do inov8tového eshopu).
Předstartovní nervozita byla s blížícím se startem rychle vystřídána klasickou předstartovní nestíhačkou – rychle aplikovat dostatečné množství vazelíny na kritická místa, vybrat právě takové množství tyček, gelů a jídla aby ta polovina, kterou stejně donesu do cíle nebyla ani příliš velká ani příliš malá a aby ten zbytek na trati stačil, nezapomenout průkazku, mapu, gpsku od pořadatelů, náhradní baterky do čelovky, vystát frontu na wc a rychle společně s dalšími 197 závodníky na start.
5, 4, 3, 2, 1 – start! Had závodníků se až příliš rychle dává do pohybu. Tempo je – jak je špatným zvykem na ultra závodech – ze začátku přepálené. Jinak to ale vlastně neumím a tak se společně s Martinem Benrothem zařazuju na špičku. Před námi je pozdější vítěz Petr Hének a v Rejcharticích je to naposled co vidíme aspoň jeho čelovku. Časově to bylo asi tak jako kdybych se šel v Šumperku na tomto úseku svižně proběhnou na padesát minut. V prvním větším stoupání ještě předbíháme borce, který má nahlas puštěnou hlasovou navigaci, a pak už je to krásný osamělý běh pod zářící hvězdnou oblohou, který relativně rychle ubíhá. Na klasických bloudících místech na loukách nad svatou Annou, Pekařovem a Františkovem to sice už znám, ale všechno je bezvadně vyznačeno odrazkami i pro přespolní.
Nudný asfaltový úsek z Františkova do Branné běžím v polspánku na autopilota, ale probírá mě pomyšlení na blížící se neoficiální veřejnou tajnou kontrolu a občerstvovačku v Branné na náměstí, voda z Mariánského pramene pod náměstím a pohled na blížící se čelovky soupeřů. Na občerstvovačce dávám jednoho rychlého Šeráka, nějakou Kofolu a spoustu nasolených banánů. Hned za náměstím mě dobíhá Zdeněk Hruška a společně co nejrychleji vyrážíme dál. Mezi kontrolou Pěchotní srub a Ramzovou, kde trasa vede po neznačené traverzové cestě, která ale téměř celou dobu nepříjemně mírně stoupá, narážíme na postupně na dvě šipky, které nějací vtipálci otočili směrem do Ostružné. Na rychlo je opravuju do správného směru, ale jak se později ukázalo, asi to nebylo dost blbovzdorzné. Holt v noci to člověk, notabene když to tam zná, vidí jináč. Takže sorry chlapi a děvčata, nebylo to schválně. U Vražedného potoka jsme za necelé čtyři hodinky čili tempo je pořád relativně slušné. Z potoka si nabírám vodu. Naštěstí z potoka jménem Vražedný není mrtvá, ale jen ledová. Ve stoupání přes Obří skály mi Zdeněk postupně uchází, ale na Šeráku se opět sbíháme. Pod Keprníkem začínají zbytky sněhu a ledu – není jich moc a místy to hodně klouže, ale mohlo to být i horší. Trochu problémy jsou spíš až v technickém seběhu, místy rychlém pochodu, z Vozky, kde už se začíná pomalu rozednívat a s čelovkou i bez ní je vidět stejné nic. Na Vřesové studánce je další vodní osvěžovací přestávka a po dalším nezáživném šotolinovém úseku jsme na Červenohorském sedle. Zde mám tradiční hygienickou pauzu a Zdeněk mi se slovy, že půjde pomalu dopředu, utíká – na Skřítku vidím krátce jen jeho záda a pak se potkáváme až v cíli.
Dál tedy běžím sám vstříc Malému a Velkému Jezerníku. Rozednilo a tak se kochám pěknými výhledy, které se neokoukají. Na Švýcárně se opět osvěžjuju z pramene vybíhám na nejdelší dva a půl kilometru, které jste kdy v životě běželi, po asfaltu do sedla pod Pradědem. Silou vůle se zastavuju až na Ovčárně. Stoupání na Vysokou holi mi moc nejde, takže je spíš nepřekvapující, že najednou za sebou vidím dva pronásledovatele. Zkusíš si finiš Jesenické maratónu, Václave! A skutečně – závratným tempem asi 6 min/km vyrážím vpřed. Na Skřítku je další neoficiální tajná veřejná kontrola a občerstvovačka, kterou využívám ke krátké pauze na snídani. Exovaný Šerák, asi litr hnědé limonády, domácí houska, nasolené banány a rychle pryč. Čas na Skřítku je lehce pod devět hodin a do cíle zbývá ještě hodně vypečených 27 km.
Do Sobotína to jde krásně. V podstatě pořád z kopce, běží to tak nějak samo. Pak se to začíná pomalu lámat. K pramenu u kapličky pod rozcestím Nad Maršíkovem jdu zkratkou přes kopřivy a další napalm i když asi metr vedle je pěšinka. Stoupání na kontrolu vysílač a Kamenitý kopec ještě nějakým zbytkem setrvačnosti zvládám relativně svižně. Tedy aspoň si to myslím, ale při nutném odskočení na malou, která byla opravdu velmi malá, mě u rozcestí Nad Terezínem kosmickou rychlostí přeběhl Ondra Kovářík. Zkouším se zachytit, ale moc to nejde. V Rapotíně má Ondra support. Asi vypadám hodně špatně a tak mi nabízí osvěžení, což s díky přijímám. V zámeckém parku je ještě na dohled, ale pak přichází Strážník a Přední Bukový a krize s velkým K a třemi vykřičníky na konci!!! Nemůžu až bych z toho brečel, dochází voda, stejně budu čtvrtý. Proč to vůbec dělám? Má to smysl? Vždyť mě to přece baví a jde hlavně o zážitky! Stoupání na Přední Bukový naštěstí ale není nekonečné, pomalu ale jistě ho zdolávám, dokonce se i rozbíhám z kopce do Rejchartic, krize pomalu odeznívá a přede mnou už je jen katarze posledních asi deseti kilometrů trati. V Rejcharticích potkávám další cizí doprovodné vozidlo, které se nade mnou slitovalo a dostávám spoustu hnědé limonády a vody do lahve. Na dece sedí závodník, který to zabalil a vypadá ještě hůř než já. Snažím se ho přesvědčit ať pokračuje ale v danou chvíli nereaguje na vnější podněty. Člověka nic nepotěší víc než cizí neštěstí, navíc jsem si vsugeroval, že to musí být určitě někdo, kdo byl přede mnou, takže jsem opět na třetím místě. Třeste se, poukázky do eshopu – jdu si pro vás! Takto posílen, hlavně na mysli, vyrážím na zteč Městských skal. Drama ovšem ještě neskončilo – v kopci se za mnou najednou zjevuje dres Ondry Kováříka, kterého jsem ovšem mylně pokládám za jiného závodníka stejného týmu – a začíná nový závod. Na Městských skalách jsem od sebe na délku žebříku, navíc zkouším nechtěně revoluční typ občerstvování přímým vdechováním vody, ale nakonec vše dobře dopadlo. Myslím tedy pro mě. Městské skály a závěr závodu mám snad tisíckrát naběhaný, což byla určitě výhoda. Mobilizuju rezervy rezerv a do cíle dobíhám v čase 12:12 překvapivě na druhém místě.
V posledním úseku trati se totiž ještě děly věci! Kromě toho, že tam asi dost lidí (včetně mě) vomejvali, se taky bloudilo. Zdeněk Hruška, které jsem prakticky od Sedla neviděl, zabloudil snad někde nad Rapotínem a doběhl až téměř půl hodiny po mě. Ondra Kovářík měl asi v závěru dost energie a v Rejcharticích vyrazil nejdřív suverénně na druhý okruh místo do cíle. Navíc neměl v pořádku všechny terčíky, takže byl stejně jako Jura Helleší, který by byl jinak s časem 12:39, na 4. – 5. místě, mimo oficiální pořadí.
Po vzoru slavnější závodníků bych chtěl na závěr uvést tzv. „produktové a děkovací okénko“. Především díky všem pořadatelům za pěkný závod. Pod pankáčským čírem a křivákem se skrývá vysoce profesionální produkt, který ovšem nepostrádá přátelskou atmosféru a je user-friendly. Doufám, že bude dál pokračovat, i když čtrnáct dní po závodě stále říkám, že příští rok určitě nepoběžím. Co se týká použitého vybavení: vrchní vrstva je jasná – běhání = dederon, skoro pro tuto příležitost jsem vytáhl ze skříně nové klackáče abych nedělal ostudu. Ve spod byly trencle ze sportovního diskontu a v kombinaci s dostatečným množstvím vazelíny to nebyl žádný problém. Boty s fajfkou z jiného sportovního řetězce se také osvědčily, ale už jsem z nich od loňska (kromě delších tréninků Lysohorský čtyřlístek, Hostýnská osma a Pražská stovka) udělal boty s negativním dropem, takže další použití bude spíš pro objemy s travní sekačkou nebo technické úseky v kotelně. Vyhraná poukázka bude mít tedy jasné využití. Jídlo a další vybavení jsem nabalil do inov8tové vesty s jednou 0,5 l lahví, což nebylo mnoho, takže jsem využíval každou vhodnou studánku ba i potok k doplnění. Během závodu jsem snědl 2 tyčinky SilnéKolo, dvě domácí housky, jednu příšerně sladkou kokosovou tyčinku, několik gelů a několik nasolených banánů na občerstvovačkách. K tomu dva Šeráky, asi dva litry kofoly a litrů vody nepočítaně.
Tak takové to tedy bylo.