Prvním závodem IOF, který se za pandemie covid-19 konal, bylo mistrovství světa v LOB v estonské osadě Kääriku nedaleko Otepää, které např. laufaři znají díky Tartu Maratonu. Pobaltí letos mělo dobrou zimu, nicméně oblevě na konci února se stejně jako Česko nevyhnulo, tudíž závodní týden provázely plusové teploty a tající sníh. Sněhové podmínky přesto ovlivnily závodní tratě jen minimálně, pořadatelům však daly solidně zabrat. I když nejvyšší hora Pobaltí měří jen 318 m n. m., tratě byly pořádně kopcovaté a fyzicky dost náročné. Což ve spojení se sítí 130 km připravených stop utvářelo nezapomenutelný orienťácký zážitek.
Petr Horvát obsadil v úvodním sprintu 24. místo. Do stíhacího závodu s parametry zkrácené klasiky pak vstoupil opatrně, navíc vzal jednu špatnou volbu a ještě upadl ve sjezdu na sběrku, a tak se musel spokojit s 28. místem, opět jako druhý nejlepší Čech. Nejvíce se Petrovi dařilo na krátké trati, kdy se v první dvacetiminutovce dokonce pohyboval na hraně 10. místa, v další desetiminutovce bohužel nakupil několik chyb, čímž ztratil asi minutu a půl. Poté byl dojet Švédem Linusem Rappem, který mu pomohl ve většině zbytku trati, i když konečné 16. místo (nejlepší letošní umístění českých mužů na MS) to ovlivnilo minimálně. Program zakončily smíšené sprintové štafety. Petr jel s Johankou Šimkovou české béčko (nebo vlastně spíše moravské či hanácké áčko). Ačko jim definitivně ujelo po pádu Johanky ve sjezdu, kdy si vyřadila obě nohy a ruku a na předávku se dobelhala o jedné holi se čtyřminutovou sekerou (ale se všemi terčíky!), jelikož se do oficiálních výsledků počítá jen ta lepší štafeta každého týmu, tak to nakonec až tak nevadilo.
MS bylo letos nakonec jedinou mezinárodní akcí LOB. Příští sezonu jsou v lednu v plánu dvě kola SP v Rakousku a v Bulharsku (zároveň ME), v polovině března uzavře SP i celou sezonu MS ve Finsku, kdy výjimečně nebude dodržen dvouletý interval pořádání MS.
Text a foto: Petr Horvát.
